Sámkhyové učení je velmi podnětné právě v tom smyslu, že svou koncepcí věčného Člověka v nás ujišťuje o tom, že jsme vnitřně neporazitelní. Tak podrží psychicky člověka u těch důležitých vnitřních hodnot a člověk se proto nemůže nikdy psychicky „rozsypat“ v nic. Nikdo se nemusí obávat toho, že by se propadl do nicoty, protože Puruša – vnitřní Člověk je stále v něm a jeho úkolem právě je tohoto Purušu pročišťovat a tomuto Purušovi dávat zakoušet tento svět. Výsostným smyslem celé nauky je, stejně jako u védánty, osvobodit Purušu z omylu nevědění a toto osvobození se děje prostřednictvím poznání, zakoušením.

Poslední sentence toho učení podle Sámkhyakáriky vypadají takto:

„Nahoře je stvoření bohaté na sattvu, dole je bohaté na tamas, ve středu je bohaté na radžas. Stvoření začíná u brahma a končí u stébla trávy.“

To „stéblo trávy“ je známý indický příměr pro to otrocké a nejnižší, který se užívá i ve védántě. Celý svět se točí a existuje podle tohoto učení pouze kvůli osvobození Puruši.

Jako je vytékání žádným vědomím neopatřeného mléka podnětem pro růst telete, tak je také působení hmoty podnětem pro osvobození ducha.

Jako působí lidé svým jednáním, aby utišili svou žádost, tak působí také hmota – prakrti, aby osvobodila ducha.

Jako tanečnice přestává tančit, když se již ukázala divadlu, tak ustává také působit hmota, když se již sama zjevila duchu.

Rozličnými prostředky sloužíc duchu, který jí za to nic nedává, dává nesobecky sebe sama, ta ušlechtilá, k dispozici tomu, který je nevděčný.

Není podle mě nic jemnocitnějšího nežli prakrti – hmota, která se po zavnímání „jsem poznána“ již více zraku ducha nezjevuje.

Tady autor velmi jemně, až ironicky vtipně, popisuje „hmotu“ jako „naši spásu“, protože prostřednictvím ní, pobýváním v ní, zakoušením všech zkušeností, může Puruša přijít k tomu nejdůležitějšímu poznání – že sem nepatří, a že je zásadně jiný.

Na sedm způsobů se ale hmota váže a osvobozuje se jedním způsobem.

Tak vzniká ze studia principů konečné, očištěné, přesto neomylné a absolutní poznání: žádné „já“ neexistuje, nic není mé, toto tělo nejsem já.

Následkem tohoto poznání se dívá duch – Puruša bez pohnutí, to jest nečinně a spokojeně, jako divák na hmotu, která kvůli síle tohoto výsledku ustává v produkci a odkládá svých sedm stavů. Ten jeden – Puruša – duch – se od ní pohrdavě odvrací s myšlenkou „už je ode mne poznána“ a ta druhá – hmota – ustává v činnosti s myšlenkou „už jsem poznána“. Z toho, i když mezi oběma ještě existuje spojení, již nevyplývá žádná další příčina pohánějící k tvoření. Když je pak dosaženo oddělení od těla – neboť hmota přestává působit, protože již splnila svůj úkol – dosahuje duch obojího: bezpodmínečné i absolutní oddělenosti.

https://celostnivzdelavani.cz/samkhya-nas-ujistuje-v-tom-ze-jsme-vnitrne-neporazitelni