Myšlenky tvoří realitu. Jakou tvoří ty vaše?

Pavědci s materialisticko-darwinistickejma mentálníma poruchama nás přesvědčujou, že vědomí je nějakej „vedlejší efekt“ hmoty – že hmota je základem všeho, a nějakou náhodnou evolucí vzniklo vědomí, jehož účelem je jen propagace vlastního druhu, protože žádnej jinej smysl ve vesmíru neexistuje. Že tohle je hovadina galakticko-megalitickejch proporcí, je jasný každýmu, kdo dokáže zplodit myšlenku, kterou mu nenaordinoval někdo jinej.

Ve skutečnosti je to samozřejmě naopak – základem všeho je vědomí a bez něj by hmota neexistovala. Všechno vzniklo z nějakýho Zdroje, a ten nebyl hmotnej, ale byl vědomej. Veškerá realita byla stvořená aktivním zaměřením vědomí. K tomu je třeba představivost, myšlenky a vůle. To je něco, co dokáže tvořit.

Hmota má tvořivej potenciál asi jako parlament. Kde neni myšlenka, tam se nic nestvoří. Všechno bude jen degenerovat. Myšlenka může do chaosu zavést řád. Hmota nic takovýho nedokáže. Bez aktivního vědomí žádnej řád nevzniká.

Představa, že se bezduchá hmota jen tak povalovala, a náhodným převalováním se sem a tam vznikaly komplexnější struktury, až z toho „čirou náhodou“ vznikla živá buňka, která má mnohem vyšší komplexitu než jakejkoliv počítač (kterej nevznik převalováním se součástek, ale hodně lidí muselo hodně přemejšlet, aby k tomu došlo), a že z tý buňky nakonec dalšíma náhodnejma omylama vznik myslící člověk, je naprosto imbecilní a v rozporu se všim, co jsme kdy na vlastní oči viděli.

Stejně jako se funkční software nenapíše náhodným bušením do klávesnice (ani za miliardu let), ale vyžaduje velmi specifickou sekvenci mačkání kláves, který předchází nespočet hodin myšlení, tak nic komplexního – natož životní formy – nevznikne náhodnejma procesama bez přítomnosti myšlenek.

Je to jednoduchý: jestli chcete stvořit něco specifickýho (tj. do šumu vložit nějakej signál, nějakej řád), tak na počátku musí stát myšlenka. A jestli chcete realitu kolem sebe nějakým specifickým způsobem změnit, opět to musí začínat myšlenkou. Nic jinýho ten tvořivej potenciál nemá.

A když vidíme v praxi, že bez počáteční myšlenky nevznikne nic komplexního, nic funkčního, a žádnej řád, je samo o sobě logický, aniž bysme museli mít nějaký vyšší znalosti, že vesmíru, kterej má nějakej řád a komplexní strukturu, musely taky předcházet nějaký myšlenky. Nic jinýho nemá ten tvořivej potenciál.

Z toho vyplývá i to, že vaše myšlenky by měly mít na svět okolo vás celkem podstatnej vliv – mnohem větší, než je vám „dovoleno“ si myslet.

Tvoříme si vlastní realitu?

Všichni asi někdy slyšeli frázi „You Create Your Own Reality“ – tvoříš si vlastní realitu. Je to pravda? V podstatě jo, ale ta fráze samotná nám nijak nevysvětluje, jak to funguje. Vaše myšlenky tvoří vaši realitu, ale tohle tvrzení je hodně zjednodušený. Součástí New Age blábolů je často představa, že když budeme mít hezký myšlenky, tak se kolem nás nebude dít nic špatnýho a nebudou války a podobně. Takhle jednoduchý to samozřejmě neni.

Na jednu stranu, když budou mít všichni myšlenku, že nebude žádná válka, tak samozřejmě nebude, protože ji nemá kdo způsobit. Když se na tu myšlenku ale soustředí jedinec, tak je v první řadě nutný brát v úvahu, že ostatní lidi maji taky nějaký myšlenky, a že když si já myslim, že by neměla bejt válka, a všichni okolo si myslí, že jo, tak ten souhrn jejich myšlenek bude asi mít větší „sílu“ než ta moje jediná.

Tu frázi o tvoření reality kolem sebe často hážou lidi, kteří disponujou velkou mírou optimismu, ale malou mírou realistickýho chápání světa kolem sebe. Často tak trochu pozapomínaji na ty miliardy lidí okolo, kteří maji taky myšlenky.

V první řadě by teda bylo vhodný rozlišovat nějakou osobní realitu a kolektivní, nebo obecnou realitu. Na tej druhej se podílíme, ale jen tim fragmentem, kterej v ní tvoříme. Pokud myšlenky lidí tvoří jejich kolektivní realitu, bude důležitý složení myšlenek celý populace.

Naproti tomu vaše osobní realita se většiny ostatních lidí netýká, a jen pár lidí okolo vás na ní má nějakej přímej vliv, podle toho, o jakej aspekt se jedná. Pokud chcete realizovat myšlenku, že jste mistr světa v běhu, bude tu myšlenku muset přijmout velký množství lidí, než se stane realitou. Bude-li to myšlenka, že jste zaměstnanec roku, bude ji muset přijmout například váš šéf. Chcete-li realizovat myšlenku, že máte modrý tričko, tak je to snadný a nikdo vám v tom nezabrání.

Takže jeden zádrhel je, kolik vám v realizaci vaší myšlenky brání myšlenek jinejch lidí. Čím víc lidí s váma nesouhlasí, tím těžší bude manifestovat váma preferovanou realitu. Bude to o to těžší, čím intenzivnějc s váma ti lidi nesouhlasí. Neni myšlenka jako myšlenka, a pokud jde o tvoření reality, důležitejma součástma tý myšlenky jsou záměr a nějakej „náboj“, kterej se dá zesílit třeba emocema.

To znamená, že když někoho jen tak občas napadne, že jste docela dobrej zaměstnanec, bude to mít na vaši situaci mnohem menší dopad, než když ten člověk má často velmi zřetelnej pocit, že jste fakt dobrej zaměstnanec, že si zasloužíte nějaký uznání, a je v tom třeba nějakej obdiv. Kreativní potenciál tý myšlenky toho druhýho člověka je mnohem větší, než u toho prvního.

Když bude mít větší množství lidí v práci takhle jasnej pocit, že jste fakt machr, máte slušnou šanci získat titul „zaměstnanec roku“. Jsou tu ale pořád věci, který vám to snadno můžou překazit. Například pokud vás konkrétně váš šéf nemůže vystát, tak i kdyby si náhodou i on sám myslel, že jste fakt dobrej zaměstnanec (a možná je to to, co ho sere – že jste lepší než on a všichni to vidí), tak vám ten titul stejně nedá.

Takže to je další zádrhel – na výsledku se podílí jednak počet myšlenek na každej „straně“, jednak jejich intenzita, a jednak nějaký společenský postavení jejich majitelů, protože na to se tady na Zemi hodně hraje. Efekt myšlenek je tady hodně zesílenej tim, kolika penězi tu myšlenku může kdo podpořit. Tohle vidíme na globální úrovni v politice, předvolebních kampaních, mediální propagandě, atd.

Ale řekněme, že i váš šéf se všema souhlasí, že jste nejlepší zaměstnanec. Prostě se na tom všichni shodnou. Pak je realita „zaměstnanec roku“ jistá, ne? Neni. Může vám to zkazit úplně jednoduchej fakt, že ve vaší firmě se titul zaměstnance roku prostě neuděluje. Haha. Smůla.

Nicméně tenhle případ je zajímavej. Když tu totiž bude existovat ten záměr, a všichni budou souhlasit na těch předpokladech (že pro ten titul máte „kvalifikaci“), tak ta překážka, že se ten titul neuděluje, se dá překonat tim, že se udělovat začne, třeba jen kvůli vám.

Myšlenky nestačí

Myšlenky teda dokážou tvořivě měnit realitu – a v podstatě jsou to jediný, co to dokáže (pád meteoritu vám sice změní realitu, ale neni v tom nic tvořivýho) – ale má to svoje omezení, který jsou obzvlášť patrný ve 3D.

Všechny zdroje z vyšších rovin nás informujou, že na těch vyšších úrovních, hlavně těch nehmotnejch, je tvoření reality myšlenkama prakticky okamžitý. Na něco pomyslíte a stane se to. Chcete mít v ruce vidličku – stačí na to pomyslet a je tu. Samozřejmě to asi taky bude trochu komplikovanější a je tam ten element ostatních bytostí s myšlenkama, ale podstatný je, že tam se ty věci dějou rychle, zatímco tady ve 3D je všechno hrozně zpomalený a někdy až nemožný, z důvodu omezení hmoty.

Například když si vezmete do hlavy, že s rozběhem přeskočíte Eiffelovku (tu „pravou“ v Paříži a ne malej model), tak je jedno, jak dokonalej bude váš záměr, jak nepřetržitě tu myšlenku budete živit, a jak hodně budete trénovat. Téměř všichni okolo vás se budou držet myšlenky, že tohle se vám fakt nepovede, a je celkem jistý, že se to fakt nepovede. (Můžeme nechat otevřený dveře teoretický možnosti, že nějak, za nějakejch okolností, je to možný, ale je nám všem jasný, že úspěch je tu tak nepravděpodobnej, že by se o to nikdo ani nepokoušel.)

Omezujou nás teda možnosti toho fyzickýho světa, neboli limitace 3D. Od toho se odvíjí, jak těžký je čeho dosáhnout. Řekněme, že chcete mít v ruce zelenou propisku. Ve 4D je zřejmě možný si to představit a objeví se vám v ruce hmotná fyzická propiska. (Hmota ve 4D má jiný vlastnosti, takže je mnohem manipulovatelnější a ne tak rigidní.)

Ještě jednodušší je to v 5D, kde hmota neni. Propiska se objeví okamžitě, přesně taková, jakou jste si představili. Je tvořená v podstatě myšlenkou, nebo složená ze „světla“ nebo tak něco (veškerý popisy 5D jsou jen přirovnání, kterejm jsou schopni nějak porozumět lidi ze 3D), ale pro obyvatele 5D je to reálnej objekt – nehmotná propiska, se kterou nehmotná bytost může psát na nehmotnej papír. (Ne že by psaní na papír mělo v 5D nějakej valnej smysl.)

Detaily pochodů na vyšších úrovních jsou poněkud spekulativní, ale to teď neni podstatný. Pro nás je důležitý, že ve 3D se ta propiska „nezhmotní z ničeho“. Nicméně myšlenky tu pořád tvoří realitu a zelená propiska je relativně dostupnej objekt, takže tahle realita se může manifestovat – ale ve 3D se to děje nějakou oklikou.

Pokud jste se stali přeborníky na tvoření reality ve 3D, tak to bude fungovat tak, že třeba sedíte v práci a pomyslíte si, že byste chtěli mít zelenou propisku, a za chvíli se otevřou dveře, vejde kolegyně s plnou hrstí propisek, a řekne, „Hele, dostala jsem nějaký propisky na rozdání, tak tady máš jednu“, a úplně čirou náhodou, že jo, vám podá zelenou.

Pokud nejste Reality Creator lvl 10, ale jenom lvl 9, tak si tu barvu budete muset vybrat sami, ale pořád ji dostanete. Když jste lvl 7, tak třeba dostanete jinou barvu, ale pořád máte propisku, a to je hlavní. Level 6 – bude trvat třeba hodinu, než ta kolegyně přijde. Level 5 – budete muset někam dojít sami a zeptat se, jestli nemaji propisky navíc – ale pořád ji získáte zadarmo a máte ji během pár minut. Level 3 – potrvá to tejden a tu propisku budete muset najít někde zapadlou v prachu a nebude mít náplň. Level 1 – tu propisku vám někdo nasraně zabodne do ruky. Formulujte svoje myšlenky jasně.

OK, to byly takový humorný příklady. Pointa je, že manifestace žádoucí reality tu nějak funguje, ale musí se podřizovat pravidlům 3D. Je to jako ten vtip, kdy se Skot neustále modlí, aby vyhrál v loterii, až se bůh jednoho dne nasere a řekne mu, „Tak si kurva aspoň jednou kup los, ať to nemám tak těžký!“

Tyhle omezení 3D maji nespočet různejch forem. Například když chcete bejt zaměstnanec roku, tak myšlenka nestačí. Když se budete jen flákat, zanedbávat svoje povinnosti, a prudit ostatní zaměstnance, tak vaše myšlenka rozhodně nepřebije vaši faktickou nezpůsobilost pro titul „zaměstnanec roku“. Ta vám naopak stojí v cestě a zajistíte si leda titul „nejotravnější debil ve firmě“ nebo tak něco.

Psychopat často přesvědčí lidi, že je super zaměstnanec, ačkoliv to vůbec neni pravda – má to ale jeden háček. Aby tomu ti lidi uvěřili, nesměji pracovat ve stejnej firmě jako ten psychopat. Pak by totiž viděli důkazy, že je to úplně jinak.

Podobně když chcete bejt v něčem mistr světa, tak ty myšlenky tam hrajou roli, ale mnohem větší roli tam hraje, jestli na to trénujete, nebo jen nějak čekáte, že k vám domu přijede nějaká komise a bez vaší účasti v nějaký soutěži vám udělí titul mistra světa. Prostě se tu hraje podle nějakejch „pravidel“, a vaše šance na úspěch je podstatně větší, když budete hrát s těma pravidlama, než proti nim.

Nicméně když budou dva sportovci trénovat na titul mistra světa, a ten jeden k tomu bude přistupovat ve stylu „uvidíme“, zatímco ten druhej si bude v myšlenkách neustále držet ten obraz, že stojí na tom stupni vítězů, nebo nějakou jinou formou tu myšlenku, že ten titul má v kapse, a bude to dělat správně (k tomu se dostaneme), tak ten druhej si pro to vítězství vytváří reálně příznivější podmínky.

Vidíme teda, že tvoření reality ve 3D má značný množství překážek a omezení, ale to neznamená, že to vůbec nefunguje. Funguje to většinou dost zpomaleně, díky čemuž neni jasně vidět vztah mezi příčinou a důsledkem – a jelikož se věci musí manifestovat „oklikou“, popírači maji vždycky možnost jako příčinu vidět něco jinýho – a proto si většina lidí neni vůbec vědomá toho, že to funguje, a proto to většina lidí nijak nezkouší praktikovat.

Tohle je klíčovej poznatek. Ve směru tvoření reality se tu ve většině případů nic neděje proto, že většina lidí ty principy tvoření nechápe, nepoužívá, a tudíž nemůže vidět žádný výsledky.

Ono to všechno má svůj účel. To „zpomalení“ nebo „zpoždění“ toho efektu je součástí učení se ve 3D. Kdyby vás karma kousla do zadku vždycky hned, tak by to všechno šlo hladce a rychle, ale nemělo by to žádnou hloubku. Ve 3D pozorujete následky svejch činů a myšlenek se zpožděním, což vám dává dost času dumat nad tim, jak to všechno funguje a co k čemu vede. Než něco pochopíte, tak to trvá, ale o to hlubší je pak to pochopení.

Je to podobný jako proč si vědomě nepamatujete minulý životy – ty lekce by pak byly moc snadný a výsledky by neměly žádnou hloubku. Součástí lekcí ve 3D je, že si to musíte do detailu všechno otestovat, prožít, procítit, protrpět, a pak teprv to pořádně pochopíte. Učíte se tak trochu „poslepu“.

To je možná docela dobrý přirovnání. Představte si, že jste před domem a potřebujete se skrz něj dostat na zahradu za nim. Když vidíte, tak snadno a rychle najdete cestu skrz. Když budete mít zavázaný oči, tak to bude trvat mnohem dýl, budete muset spoustu věcí otestovat a možná se několikrát vracet, bude to náročnější, a možná to bude i bolet.

Nicméně když se vás druhej den někdo zeptá, co mu můžete říct o tom domě, tak v tom prvním případě si z něj možná nebudete pamatovat skoro nic, protože jste neměli žádnej důvod si něčeho všímat – šlo vám jen o to, najít dveře ven na druhou stranu, a to se vám rychle povedlo. Vnitřek jste samozřejmě viděli, ale pravděpodobně si pamatujete jen pár hrubejch rysů, a nebudete vědět nic, co se nezakládá na zraku.

V tom druhym případě vám sice bude chybět ta vizuální složka, ale budete moct popsat spoustu detailů jak o rozložení těch chodeb a dveří, tak o zvucích (sluch), vůních (čich), textuře a materiálu stěn (hmat), a všelijakejch dalších detailech, na který jste narazili. A co víc – když se vás někdo na ten dům zeptá za rok, tak v tom druhym případě si budete pořád pamatovat spoustu detailů, zatímco v tom prvním případě si vůbec nevzpomenete, na jakej dům se vás ptá. Nic z toho ve vás nezůstane.

Už chápete pointu tý zkušenosti ve 3D a proč je to někdy takový peklo? Většina lidí by si vybrala projít ten dům s použitím očí, ale 3D je právě zaměřený na ty pomalejší a bolestivější lekce, který maji ale hlubší dopad a trvalejší efekt. Ta duše se má vyvíjet. Když něco jen tak rychle proběhne, protože je to jednoduchý, je to sice příjemnější zkušenost než se tam delší dobu nějak trápit, ale nemá to žádnej trvalej efekt a pro ten vývoj to nic moc nedělá. Kdo chce mít vždycky život „příjemnej a pohodlnej“, ten vlastně řiká, že nemá zájem se vyvíjet.

Takže realita, na kterou se zaměříme, se nám tu manifestuje se zpožděním, a ten mechanismus, jak to funguje, neni snadno viditelnej. Jak se ale přesvědčila spousta lidí, kteří se o těch principech někde dověděli a začali je testovat, tak to funguje. Je nutný pochopit, jak na to správně jít, vyvarovat se běžnejch chyb, a mít nějakou víru a trpělivost, ale výsledky se nakonec dostaví.

Změna reality na kvantový úrovni

Z důvodů struktury hmotný reality je nejjednodušší dosáhnout výsledků na tej „nejmenší“ úrovni, neboli mikroskopickejch a menších rozměrů. Kvantová mechanika poskytla různý experimenty, který ukázaly, že lidská mysl dokáže ovlivnit hmotnej svět. Procesy na úrovni atomů nebo fotonů a podobně, kde existuje nějaká šance 50/50, že se něco stane tak nebo tak, se daji ovlivnit myšlenkama účastníků, kteří myslí na jeden z těch dvou výsledků.

Když jsou možný výsledky A a B se stejnou pravděpodobností, pravděpodobnost výsledku A se zvyšuje, když se na něj zaměřujou něčí myšlenky. Viditelně to ale funguje jen na úrovni těch nejmenších částic, neboli funguje to s elektronama nebo fotonama, ale už ne s tenisákama. Zdá se, že to nejlíp funguje s věcma, jejichž změna vyžaduje jen minimální množství vynaložený energie.

Máme tu známej „double slit experiment“. Když to zjednodušim a vytáhnu pro nás tu relevantní část, tak se elektrony v experimentu chovaly jinak, než vědci čekali. Takže si na to „posvítili“ a nainstalovali na klíčový místo „kameru“, aby se podívali, co se tam přesně děje. A ono se pak nedělo to, co předtim, ale to, co si vědci mysleli, že se dít mělo.

O významu toho experimentu existujou nějaký spory, a když jsem to při psaní článku hledal, opět jsem narazil na to, že se Internet tak trochu „přepisuje“ a ve vyhledávání mizí výsledky, který odporujou agendě, a objevuje se víc těch, který víceméně řikaji, „nic se neděje, spěte dál, vaše myšlenky nemaji na nic vliv“.

Obecně je tu ale shoda, že pozorování určitýho procesu ovlivňuje jeho chování způsobem, kterej materiální věda nedokáže vysvětlit, a zdá se, že to ovlivnění výsledku je v souladu s předpoklady experimentátorů. To by nám poskytovalo nějakej vědeckej „důkaz“, že myšlenky opravdu ovlivňujou realitu. Hmota se tu prokazatelně chová jinak, když si jí všímáme.

Seth (viz článek o intergalaktickej knihovně) nám říká:

Tvoříte svoji realitu v souladu se svojí vírou a očekáváními, a proto byste tyto měli pečlivě přezkoumat. Nelíbí-li se vám nějaký aspekt vašeho světa, přezkoumejte svoje očekávání.

V experimentu, kde se něco chovalo jinak, než vědci čekali, a po zaměření se na detailnější zkoumání se to začalo chovat podle jejich očekávání, máme překvapivě zřetelnou korelaci se Sethovým výrokem.

Zapadá to do představy, že věci se můžou dít různejma způsobama a události jít různejma cestama, a když si toho někdo začne pořádně všímat, výsledky se začnou ubírat v souladu s jeho očekáváním. Máme tu ale všechny ty limitace 3D, který už jsme probrali, a proto to funguje nejlíp na tý miniaturní úrovni.

Už jen to, že chování elektronů a fotonů se v těch experimentech zkoumá, zatímco chování tenisáku považujeme za známý a dokonale předvídatelný, hraje velkou roli. Myšlenky lidí ohledně trajektorií letících předmětů se shodujou na určitym vzorci. Z pohledu tvoření reality myšlenkama pak tenisák nemá „šanci“ se chovat jinak. Jestli se ale elektron teprve zkoumá, pak o jeho chování lidi ještě nemaji pevný předsudky a elektron má „volnou ruku“ chovat se všelijak.

Takže ovlivňovat elementární částice myšlenkama může bejt (oproti větším objektům) jednodušší jednak proto, že je k tomu třeba míň energie, a jednak proto, že tu „neviditelnou“ úroveň chápeme míň než třeba kameny, a tudíž tam máme míň předsudků. Realita má větší šanci chovat se „jinak“, když nevíme, jak se chovat má, než když jsme se všichni shodli, že by se měla chovat tak a tak.

Seth poukazuje na to, že tu vzniká bludnej kruh, kdy naše víra ovlivňuje realitu určitým směrem, my pak vidíme ty výsledky, a to nás utvrzuje v tý víře, že realita funguje právě takhle, a to se vzájemně podporuje a nezbejvá tam žádnej prostor pro „manipulaci“.

Co by se stalo, kdybysme odstranili všechny předsudky o povaze reality? Stala by se tvárnější? Je tak „pevná“ a neměnná, jak se obvykle zdá, protože to tak prostě je, nebo protože si všichni myslí, že to tak je? To je důležitá otázka.

Vedle elektronů a fotonů se můžeme na mikroskopický úrovni podívat taky na organickej svět, například na DNA. Pokud můžou myšlenky ovlivnit chování elektronů, mohly by ovlivnit DNA, jako třeba nějakou expresi genů?

Podle Cassiopejců se přesně tohle děje. Genetika se mění v důsledku vědomí majitele těla. To se samozřejmě děje velmi pomalu, v miniaturních krocích, který jsou těžko detekovatelný. Ale pokud na tý mikroskopický úrovni můžou myšlenky něco ovlivnit, tak se dá očekávat, že třeba hypochondr si nějaký ty skutečný nemoci časem vytvoří, zatímco někdo, kdo je přesvědčenej, že z ničeho neonemocní a má naprosto pozitivní pohled na svět a na sebe, bude zdravej.

Kdo si denně opakuje „mě furt něco bolí“ nebo „já mám špatný ledviny“, tak sice pravděpodobně vychází z nějakýho faktu (pokud to neni čistá hypochondrická schíza), ale zároveň tuhle realitu živí těma myšlenkama a zvyšuje šanci, že se jeho stav bude zhoršovat, a snižuje šanci uzdravení.

Cassiopejci to dávaji například do souvislosti s působením virů, jakožto částic s genetickou informací. Virus neni něco, co „způsobuje nemoc“. Je to něco, co má genetickou informaci. Samo to nic „nedělá“. Nicméně ta informace se dá nějak zakomponovat do toho lidskýho těla a něco se tam může změnit.

Jenže jak v praxi vidíme, tak se u každýho stane něco trochu jinýho. U někoho to neudělá nic, někomu to způsobí jen menší nepříjemnosti, někomu větší, a někdo při tom umře. Neni to o nemoci. Je to o tom, že to tělo přebírá určitou genetickou informaci a nějak ji zpracovává.

Pak je tu ale spousta faktorů, který rozhodujou o tom, co se přesně stane. Někdo s tim virem neni kompatibilní, tak to nic neudělá. (Tim padá teorie, že „virus způsobuje nemoc“.) U jinejch lidí to spustí ten proces, v němž tělo přebírá tu informaci. To vyžaduje nějaký tělesný pochody, který můžou bejt různě náročný (podle genetiky a obecnýho zdraví člověka, tj. jestli má tělo dost všeho, co potřebuje, nebo trpí nějakým nedostatkem), a podle toho se budou manifestovat různý (a různě intenzivní) symptomy.

To doktoři interpretujou jako „nemoc“, protože tomu rozumí jako KoZa petrželi, a předepíšou vám nějaký látky, který maji různý vlastnosti, ale obecně maji společný to, že rozhazujou rovnováhu v těle, což nějak vůbec nepotřebujete. Víceméně se pokouší zastavit proces, kterej proběhne tak jako tak. A když máte vážně smůlu, daji vám nějakou vražednou fuckcínu.

No, ale co je na tom nejzajímavější, tak podle Cassiopejců má na to, co to s tim tělem přesně udělá, vliv i vaše vědomí. A to až do tý míry, že co způsobí u jednoho člověka negativní změny, u jinýho může způsobit pozitivní, protože ta kvalita toho vědomí a myšlenek to směřuje někam jinam.

To se dá asi těžko nějak posoudit, ale vidíme tu všelijaký různý reakce. Mám kolem sebe lidi, kteří po nějakym tom chřipkovidu (ať už to bylo cokoliv) ztratili chuť a čich, a trvá to už 2 roky, a jinejm se naopak trvale čich zesílil a cítí věci, který nikdy necítili. Takovej trvalej efekt zavání nějakou genetickou změnou.

Proč to u každýho člověka dělá něco jinýho, vám asi nikdo jasně neřekne (a podle oficiálních teorií by to mělo dělat u každýho víceméně to samý, protože jeden mikroorganismus = jedna nemoc, a nemoc by měla bejt dost specifická a jasně definovatelná), ale kromě genetiky je tu určitě prostor i pro vliv těch myšlenek. Ten si můžeme ukázat na jinym příkladu.

Existujou případy, o kterejch jste určitě všichni slyšeli, protože to neni zase tak vzácný. Možná i znáte někoho, komu po nějakej nehodě doktoři řekli, že „už nikdy nebude chodit“, ale určitě jste o takovym případu slyšeli. A co se stalo? Ten člověk dneska chodí. Co si z toho vzít?

V první řadě to, že takoví doktoři jsou fakt kreténi, kterejm toho o životě hodně uniká a negativně ovlivňujou pacienty. Ale to teď neřešíme. Je tu situace, kdy si doktoři myslí, že ten člověk nebude chodit, protože to jim říká všechno jejich „vědění“ (který evidentně neni skutečný vědění, protože to by ten člověk opravdu chodit nemoh, ale jsou to spíš předsudky, víra, očekávání). Jak to, že ten člověk teda chodí?

Součástí takovejch příběhů bejvá výpověď toho „pacienta“. Ten vždycky říká něco ve smyslu, „Já jsem prostě odmít přijmout, že nebudu chodit. To pro mě nebyla možnost. Každej den jsem si hodiny představoval, že chodim, že bude všechno v pořádku, že to dokážu.“ Takhle se tvoří realita!

Tihle lidi ze svojí mysli úplně odstranili možnost, že by zůstali chromí, a cílevědomě, intenzivně, a dlouhodobě zaměřovali svoje myšlenky na představu, že můžou chodit. OK, ale všichni okolo tomu přece nevěřili, ne? A bylo jich víc, ne? Tak jak je to možný?

Je to možný proto, že ti ostatní netrávili hodiny denně tim, že se na ty myšlenky soustředili. Ten pacient jo. A kromě toho ty myšlenky těch doktorů neměly tu samou intenzitu. Prostě to konstatovali a šli k dalšímu pacientovi. Ten člověk ale neměl prakticky nic jinýho na práci než tvořit tu realitu, která pro něj byla skoro otázkou života a smrti. A vytvořil ji.

Jak je to možný, když dle doktorů v tom těle nefungovaly potřebný mechanismy? Můžeme se domnívat, že to bylo právě to působení na tý molekulární úrovni – že na úrovni neuronů a podobně se věci vyvíjely sice nepravděpodobnou, ale možnou cestou, a poškozený tkáně se opravovaly, protože tam působily ty myšlenky. Jistý je, že k uzdravení došlo.

Lidský tělo dokáže mnohem víc, než si myslí doktoři. Příběhů „zázračnejch uzdravení“ máme dost. Často tomu ale brání právě ta víra zúčastněnejch. Autoritář uvěří doktorům, že nebude chodit, a vytváří si nevědomky tu realitu, že nebude chodit. Přijal tu víru, to očekávání. Jen ten, kdo pošle doktory s jejich kecama do hajzlu, a rozhodne se manifestovat tu realitu, kterou chce on, se uzdraví.

Tihle lidi se sem na Zemi přišli něco naučit, ale co je možná důležitější, přišli něco naučit i nás ostatní. Něco o myšlení, o víře, o vůli, o autoritářství, a o povaze tý reality, který se účastníme. Jejich snahu maří doktoři a jiní odporníci, kteří nám tvrdí, že to jsou jen nějaký divný náhody, ale kdo vidí, ten vidí.

Přidám takovou anekdotu: Kdysi mi kamarád vyprávěl, jak jednou hulil superkvalitní trávu a ptal se jejího poskytovatele, „Ty vole, co s tim děláš, že je to takhle dobrý?“ Ten odpověděl, „Když to sušim, tak nad tim pět hodin medituju a dávám tomu sílu.“ Přeberte si to, jak chcete, ale nepodceňoval bych nikoho, kdo dokáže pět hodin meditovat a soustředit se na jednu myšlenku.

Myšlenky teda dokážou ovlivnit realitu na mikroskopický úrovni. A když funguje to, tak podle principu jak nahoře, tak dole by to mělo fungovat i ve větším měřítku.

Makrokosmický tvoření reality

Než se dostaneme k tomu, jak si efektivně „tvořit realitu“ na osobní úrovni, podíváme se na to, jak je tvořená naše globální realita. Na tý se podílí všichni, kteří dokážou myslet, věřit, očekávat, atd. Výsledek je produktem myšlení lidstva jako celku.

Jeden člověk těžko změní světový dění svejma myšlenkama. K tomu je třeba větší množství lidí, a pro větší efekt nějakej záměr a emoce. Čím víc lidí se upne na jednu myšlenku, tím snadněji se manifestuje, a čím dýl a intenzivnějc se na ni soustředí, tím větší to má efekt.

Loutkáři, na rozdíl od většiny lidí, tohle všechno dobře vědí. Nejsou ale tak hloupí, aby se pokoušeli realitu formovat vlastním myšlením. Na to je jich málo. Stejně jako každou jinou práci, nechávaji i tuhle dělat někoho jinýho. V tomhle případě celou populaci.

Jednou z hlavních funkcí masmédií je přesně tohle – vytvářet realitu. Média už dávno o ničem „neinformujou“. Doslova a do písmeně vytváří globální realitu, a dokud je někdo poslouchá a věří jim, tak to funguje. Média určujou, čemu většina lidí věří, a to má potom ten potenciál ovlivňovat realitu.

Proto nám média předhazujou lži, který chtěji, aby byly pravda. Proto tu máme narůstající množství těch podvodnejch „fact-checků“. Oni všichni dobře vědí, že lžou. Loutkáři ale taky vědí, že když lidi přesvědčí, že ta lež je pravda, tak má větší šanci se nějak manifestovat.

Jsou USA nejsilnější velmoc na světě? Podle faktů to vypadá, že už dávno ne. Jejich čas reálně skončil. Jenže setrvačnost mediální propagandy tuhle „realitu“ stále ještě udržuje v chodu, takže lidi (aspoň v západním světě) pořád ještě věří, že USA je supervelmoc číslo jedna, a protože tomu věří, ulehčujou USA tuhle roli hrát dál.

To Amíkům umožňuje, aby rozkazovali a řídili. Už to slábne, ale ještě to tu je. Jakmile lidi přestanou věřit, že USA má co do čeho kecat ostatním, tak to USA nebude moct dál dělat. Jediný, co je třeba, aby se to změnilo, je ta víra lidí, ty myšlenky.

Média se neustále pokouší podávat lidem obraz o světě tak, jak ten svět Loutkáři chtěji mít, a ne tak, jak opravdu je. Když neustále opakujou, jak je Amerika dobrá a demokratická a podobně, a jak je Rusko špatný a totalitní, přesvědčí hodně lidí, že to tak je, i když to tak neni, a vytváří tim doslova realitu, kde můžou operovat, jako by to tak bylo.

Evropa by nemohla dělat poskoka Americe, kdyby všichni v Evropě věděli, že Americká vláda je banda prolhanejch, pedofilních psychopatů, a že většina těch pomluv v médiích o Rusku jsou výmysly. Amerika de facto „vládne světu“, i když to nedává žádnej smysl. Funguje to proto, že média doslova „vytváří tu realitu, kde Amerika vládne světu“.

Pro spoustu lidí to je realita, že Amerika je dobrá a EU je dobrá, protože tomu uvěřili, média je v tom utvrzujou, a oni tu myšlenku vrací do éteru a posilujou ji. Média musí lhát každej den, protože bez toho by se celej kolektivní Záchod během chvíle totálně zhroutil. Drží ho při životě myšlenky a víra lidí. (Gaimanova knížka Američtí bohové tenhle princip vystihuje celkem dobře.)

Média už rok a půl udržujou při životě naprosto falešnou představu, že „Ukrajina vyhrává“. Hodně lidí tomu věří. Zároveň ale víme, že Ukrajina i přesto nevyhrává. To jsou ty limity 3D reality. Víra Záchoďáků má nějakou sílu, ale neporazí ruský tanky. Nicméně tej ukravínskej straně pořád pomáhá. Bez tý pohádky, že „Ukrajina vyhrává“, by se ta ukravínská strana dávno zhroutila, stejně jako podpora lidí ze Záchodu.

Takže tahle propaganda sice nevytvořila realitu, kde Ukravina opravdu vyhrává, ale aspoň vytvořila realitu, kde ještě z Ukraviny něco zbylo. A pro spoustu Záchoďáků je „Ukrajina vyhrává“ opravdu realita, kterej věří, ve kterej žijou, a kterou jim nikdo nerozmluví.

Jelikož ale myšlenky maji vliv na realitu, a do éteru je vysíláno nespočet lží, který maji přibližovat realitu Loutkářů, je rozdíl v tom, jestli my to jen tak ignorujeme, nebo do éteru vysíláme nějaký kontra-myšlenky, jako třeba tu pravdu.

Když si toho nevšímáme, necháváme jiný tvůrce reality, ať si tvoří, co chtěji, a oni obvykle chtěji pěkný svinstva. Když ale šíříme pravdu a fakta, tak ty lživý myšlenky, jako „Ukrajina vyhrává“, oslabujeme a rozbíjíme. Lidi kolem vás uvěří mediálním lžím mnohem snadněji, když jim nikdo neoponuje.

Do toho dobře zapadá tahle krátká výměna z Cassiopaey, i když přišla v trochu jinym kontextu:

Q: (A) Proč neni řešením úplně je ignorovat?
A: Protože ignorování na ně nemá žádnej vliv. A vaše realita je taková, že lži a lháři prosazovali porušování svobodný vůle po tisíce let. Tohle dělaji nejefektivnějc prostřednictvím programů, který byly stvořený, aby to podporovaly, jako „nastav druhou tvář“, a „když to budeš ignorovat, tak to přejde“. Dejte lži to, o co si říká: Pravdu.

Tahle celkem krátká odpověď je nabitá významnejma postřehama. První věta se dá třeba vztáhnout k tomu, co jsem kdysi psal o nevolení. Nevoliči si namlouvaji, že nevolením (tj. ignorováním Loutkářů) dávaji najevo „nesouhlas“ se systémem. Jenže jak jsem psal, ignorování na ten systém nemá žádnej vliv.

Naopak, to ignorování, jak je tady popsáno, je program, kterej dává parazitům volnou ruku pokračovat v tom, co dělaji. Samozřejmě „nastav druhou tvář“ je další perfektní ukázka programu STS, kterej lidi mylně akceptovali jako „pozitivní“, o čemž jsem psal minule.

Hlavní je tu ale ta poslední věta. Proti lži nezmůžete nic tim, že ji budete ignorovat. Tim jí jen z vlastní vůle dovolujete, aby žila dál. Když někdo propaguje lži, správná reakce je stavět proti nim pravdu.

A když jsou kolem vás lidi, kteří věří lžím, a vy je v tom necháte, tak nevědomky spolutvoří tu prolhanou realitu. Když s nima budete mluvit a denně je konfrontovat s jinejma názorama, ten égregor těch mediálních lží to oslabuje. Vyvolává to v lidech aspoň nějaký pochyby. Když budete zticha, pochyby nejsou a lidi těm lžím věří naprosto přesvědčeně, protože ani nevědí, že existuje nějakej důvod o tom pochybovat.

Proto má smysl ty tupce konfrontovat s nějakym protipólem těch mediálních lží. Vezměme si jako příklad něco, co může mít nedozírný důsledky – nukleární válku. Tou nás tady straší kdejakej dement, kterej nějakým nedopatřením dostal vyšší funkci než uklízečka/popelář (ne že by někdo jako Černochová zvládnul dělat uklízečku).

Strašit čímkoliv, co se nemusí stát, je dost škodlivý. Jednak to šíří tu energii strachu a snižuje to všem postiženejm vibrace, a jednak to napomáhá tvořit takovou realitu, jakou se straší. Vyřvávat všude, že bude, nebo v případě úplnejch kreténů dokonce měla bejt, nukleární válka, zvyšuje pravděpodobnost, že na něco takovýho dojde.

Z pohledu normálních lidí, kteří preferujou mír před válkou, lásku před nenávistí, nebo klid před chaosem, potom dává smysl šíření takovejch názorů brzdit a tu negativní energii ředit nějakou pozitivní. Kdokoliv věří, nebo se v myšlenkách zaměřuje na to, že bude jaderná válka, zvyšuje pravděpodobnost takovýho výsledku, a kdokoliv věří, že nebude, tu samou pravděpodobnost naopak snižuje.

Proto neni tak úplně nejlepší bejt v takovej chvíli zticha.

Naštěstí existuje dost důvodů, proč nukleární válka nebude. Většina lidí má vyšší IQ než Černochová a chápe, že takovou válku nemůže nikdo vyhrát, a tudíž jen naprostej idiot by ji začal. Idiotů je sice dost, ale ke spuštění jaderný války je třeba nějakej konsensus většího počtu lidí, mezi kterejma se obvykle najde i pár s trojcifernym IQ.

Rusko jadernou válku nezačne. Nemá na ničem takovym zájem. Dá se chápat, že v politickym prostředí na týhle planetě musí občas něčim takovym zahrozit, aby omezilo zákeřnosti kolektivního Záchodu, ale v Rusku nikdo nic takovýho nechce opravdu uskutečnit.

V Americe to taky nikdo neudělá, protože tim prostě nemaji co získat. Byl by to konec Ameriky. A vážně, tohle rozhodnutí nikdo nenechá na Bidenovi. Oni to vědí, že je to nesvéprávnej dement. A samozřejmě v Evropě nikdo neudělá nic bez rozkazů z USA.

A jelikož atomový výbuchy páchaji škodu i daleko za hranicema planety, extraterestriální inteligence taky nemaji žádnej zájem na tom, abysme nejen zničili tuhle planetu, ale ještě rozesrali kdovíjakou část galaxie. Že umí naše bomby jednoduše „vypnout“, jsme viděli už po druhej světovej.

Nicméně oni se snaží nevměšovat a preferujou jít na všechno přes to vědomí. Proto komunikujou s těma, co poslouchaji, a pomáhaji jim tvořit zdravější realitu konstruktivním používáním vědomí, nebo se sem sami inkarnujou jako různí antivirové (určitě se mezi váma pár takovejch najde) a ovlivňujou lidskou společnost svojí vlastní existencí.

Pokud teda jde o nukleární válku, normální člověk nemá sice jak zasáhnout do rozhodování politiků, ale může zaměřovat svoje myšlenky na svět bez atomválky, což pomáhá kolektivně takovou realitu tvořit. A stejnej princip lze aplikovat na jakýkoliv jiný téma.

Jasně je tenhle princip viditelnej na těch falešnejch pandemiích. Všichni už víme, že tu žádná závažná koronapandemie nebyla. Něco se ale tak trochu dělo, i když neni jistý, co přesně. Jenže ta mediální propaganda tu situaci do ohromný míry zhoršila tim, že neustále vyřvávala, že je pandemie, že se šíří nebezpečnej virus, že hodně lidí umře, a že je to fakt špatný. A hodně lidí tomu uvěřilo.

A tihle lidi pak vytvářeli realitu, v níž je pandemie a oni jsou v ohrožení. Médiím se teda nejen podařilo vytvořit iluzi pandemie, kde žádná nebyla, ale zároveň způsobily víc nemocí a víc úmrtí tim, že přesvědčili obrovský množství lidí o tom, že přesně tohle se děje, a ti lidi si tu realitu vytvářeli sami.

Co řekli Cassiopejci ohledně horších případů „covidu“? „[N]ezapomínejte, co se děje s populací v souvislosti s hrůzou a předurčenou vírou.“ To byla část toho, co způsobilo víc nemocí, těžší průběh, a víc úmrtí. Strach a víra, že je to špatný. O tom jsem tu taky psal dostkrát. A tuhle realitu přímo vytvářely myšlenky lidí, ovládanejch skrz média.

Je teda dobrý si uvědomit, že i my můžeme tvořit realitu, pokud se budeme společně soustředit na ty myšlenky, který chceme, aby se manifestovaly. Když nás bude dost, bude to mít efekt. A když nic jinýho, tak to bude oslabovat efekt těch myšlenek propagovanejch médii.

Když se budeme soustředit na myšlenky jako „svět bez parazitů“, „EU se rozpadá“, nebo „USA slábne“, budeme přispívat k takovýmu výsledku. Pokud se nám budou v hlavě naopak převalovat myšlenky jako „paraziti jsou všude a všechno ovládaji“, nebo „EU nás zničí“, tak spoluvytváříme takovou realitu.

Tohle je ten problém negativity v alternativě. Někdy to vypadá, jako by se všichni úplně vyžívali v tom, jak všechno stojí za hovno, všude nám někdo škodí, a lidi se snad i předháněji v tom, kdo vyjmenuje víc věcí, který jsou špatně. Loutkářům je jedno, že se vám tahle realita nelíbí a nadáváte na ni. Hlavní je, že se na ni soustředíte, věříte v ní a spoluvytváříte ji.

Lidi se soustředí na to, co jim média podsunujou. I když s těma informacema nesouhlasí, tak média jim neustále podsunujou ty témata a zaměřujou na ně jejich pozornost. I proto je tak zhoubný sledovat televizi – i když nevěříte tomu, co tam řikaji, tak ta televize vás stejně ovládá. Rozhoduje za vás totiž o tom, o čem přemejšlíte a na co se zaměřujete. A tyhle myšlenky vysíláte do éteru.

Připomíná mi to Don Juanovo vysvětlení o „mysli predátora“. Říká Castanedovi, „Dali nám svoji mysl!“ To je docela výstižnej popis tý mediální situace. Loutkáři nám dali svoji mysl. Ukazujou nám, o čem máme přemejšlet, jak máme přemejšlet, čemu máme věřit. Krmí nás svojí realitou. Nutí nás k tomu, abysme co nejvíc viděli svět tak jako oni. Protože tim ho spoluvytváříme a pomáháme upevňovat.

(Mimochodem, Dun Juan popisuje, že ten predátor „přiletěl z hlubin kosmu a převzal nad námi nadvládu“, že „lidské bytosti jsou jeho vězni“, a že nás „zkrotil a učinil poslušnými a bezmocnými“. Celý je to jak popis 4D STS.)

Jak se tvoří realita

Jak teda zabránit tomu, abysme podporovali svět, kterej nechceme, a vytvářet nějakej lepší? Tvoření myšlenkama funguje spíš na bázi „obrazů“ a představ, než na bázi nějakýho racionálního myšlení, a to tak, že na jakou myšlenku/představu zaměřujete svoji mysl, taková se bude manifestovat.

Jako to bylo v tom případě člověka po nehodě, kterýmu doktoři řekli, že „už nebude chodit“: představoval si, že chodí, takže to je to, na čem vesmír pracoval, aby se stalo. Chcete bejt zdraví – představujte si sebe v plnym zdraví. Chcete žít v harmonickym vztahu – představujte si, že v něm žijete. Chcete získat nějaký specifický zaměstnání – představujte si, že ho máte.

Čím jasnějc a detailnějc si to dokážete představit, tím líp to funguje. Je to v principu dost jednoduchý, ale zádrhel je tu ve věcech, který nedělat – protože lidi si to právě takovejma věcma většinou zkazí.

V první řadě – všechno musí bejt formulovaný pozitivně a ne negativně, čímž se myslí, že se vždycky musíte zaměřovat na co, co chcete, a nikdy na to, co nechcete. Vesmír totiž „reaguje“ na tu představu samotnou, bez ohledu na to, jestli k ní dáte „chci“ nebo „nechci“.

Když si řikáte „nechci bejt nemocná“, představujete si sebe nemocnou – a to přitahujete. Když si řikáte „nechci se v práci strhat“, vaše myšlenky plní představy, jak v práci dřete – a to přitahujete. Když si řikáte „nechci, aby se se mnou přítelkyně rozešla“, ten rozchod je ta vize, kterou vysíláte. Je třeba to vždycky formulovat tak, aby ta představa, na kterou se soustředíte, byla to, co chcete, a ne to, čemu se pokoušíte vyhnout.

Druhej problém je nějaká „čistota“ toho záměru. Ohledně tématu, který se snažíte ovlivnit, byste měli ideálně vysílat na 100% jen myšlenky v tom „správnym směru“. To vám budou rušit jakýkoliv pochyby, strach a podobně. Když chcete v práci získat místo ředitele, vysílejte jen představy, který s tim souzní. Strach, že to místo dostane někdo jinej, vede k vizualizaci takovýho výsledku. Pochyby, jestli na to máte nebo jestli vás vyberou, opět vedou ke kontraproduktivním představám.

Veškerejma negativníma myšlenkama se ten záměr nebo žádost ředí a ve větším měřítku ruší. Když vyšlete vesmíru naprosto dokonalou pozitivní představu toho, co chcete, a potom pětkrát denně pochybujete o tom, že to vyjde, tak je to marná práce.

Z tohodle důvodu se praktikuje postup, kdy se zaměříte na tu pozitivní představu, všechno si vizualizujete, jak nejlíp umíte, a pak to pustíte z hlavy a jdete dělat něco jinýho. Prostě na to zapomenete – právě z toho důvodu, aby se vám do myšlenek nevtíraly pochyby a strach.

Jde-li o dlouhodobej cíl, je dobrý čas od času tu pozitivní myšlenku „posílit“, neboli proces opakovat. Stejně tak když se přistihnete, že se vám do myšlenek vkradly ty pochyby nebo nějaká nežádoucí vize, chce to ji z hlavy vymazat a opakovat ten pozitivní proces.

Abyste si to hloupě nekazili, je dobrý nepřikládat věcem velkou důležitost – z toho pak vzniká ten strach, protože „No jo, ale co když to nevyjde? To bude v prdeli…“ Ke správnýmu přístupu je dobrý přidat to, že akceptujete, že to nemusí vyjít, a nemáte z takový varianty žádnej strach. Čím větší důležitost tomu výsledku budete přikládat, tím víc hrozí, že do toho budou házet vidle vaše emoce.

Mělo by to teda vypadat něco jako: „Takhle bych si to teda představoval, takž tohle vysílám do vesmíru, a díky, budu čekat.“ Dál už necháte na vesmírnejch inteligencích, aby se o to postaraly. Podobně jako když pošlete dopis, taky snad nevoláte každej den na poštu, jestli už ho doručili, a netrápíte se každej den tim, jestli na něj někdo odpoví. Po odeslání už to neni ve vašich rukách, takže je blbost si s tim dělat starosti. A v tomhle případě to ty starosti naopak kazí a ruší.

Zároveň s tim, že žádoucí výsledek musí bejt formulovanej pozitivně, jsou tu ještě další věci, na který je třeba si dávat pozor. Například nesmíte svůj záměr formulovat slovy „já chci“, protože to vždycky potažmo znamená „já nemám“. Tohle je v podstatě rozdíl mezi přáním a záměrem. Přání fňuká nad tim, co neni, zatímco záměr bez emocí přitahuje ten žádoucí výsledek.

Místo abyste svoji „žádost“ prezentovali jako „chci umět rychle běhat“, nastavte si záměr tim, že si vizualizujete, jak rychle běháte, jako by to byla hotová věc. V tom prvním je obsažený, že rychle běhat neumíte, což vám to zase sabotuje. Prostě si představte, jak běžíte jako vítr, a tu představu co nejvíc „prožijte“.

Nemůžete na to jít ve stylu: „Milý Ježíšku! K Vánocům bych chtěla umět rychle běhat, protože teď běhám jako postřelený prase a všichni se mi smějou. Je to utrpení!!“ Co se asi tak stane? Vysíláte do éteru představu funícího prasete v posledním tažení. Vesmír na to mrkne a řekne si, „OK, nemotorný prase, posměch, utrpení. Jasný. Zařídíme.“

Ono tomu vesmíru je v podstatě asi úplně ukradený, jaký použijete slova. Řídí se tou představou, co máte v hlavě. Slova potřebujou jen lidi, protože jsou takoví opoždění a bez nich si ani nedokážou nic představit. Ale je to jen cesta k tý představě, vizualizaci, tomu obrazu. Vizualizujte si ten výsledek jako film a snažte se ho prožít a procítit, pokud to jde.

Mimochodem, když už jsme u přání, tak přání, doufání a chtění patří do domény STS. V repertoáru čistýho STO se nevyskytujou. My samozřejmě čistý STO zdaleka nejsme, takže se nemusíte děsit, že děláte všechno blbě, ale chcete-li jít cestou STO, bylo by vhodný poupravit způsob, jakým se díváte na nějakou potenciální budoucnost.

Typickým operačním módem STS je ono „wishful thinking“, neboli to „zbožný přání“, aby věci dopadly tak, „jak chci“, s čímž jde ruku v ruce i značná slepota k jinejm možnostem, nebo určitá „připoutanost“. To je opak tý „odpoutanosti“, kterou potřebujete, abyste si záměr nekazili strachem.

Dívejte se na to tak, že STS má „přání“, zatímco STO má „záměr„. To první je ve stylu „já chci a jestli nedostanu, taxe fakt naseru“, a to druhý ve stylu „tohle je moje představa žádoucího výsledku, ale nechám na vesmíru, ať zařídí, co je nejlepší, aby všichni dostali ty správný lekce“.

STS má naprosto sebestřednej pohled na svět a jen „chce“. STO si uvědomuje širší kontext a nechová se jak rozmazlenej spratek. Chcete-li se přiblížit rozpoložení STO, nahraďte „já chci“ tim postupem, kterej jsem tu vysvětlil, nahraďte sebestředný přání odpoutaným záměrem, a nahraďte „doufám, že to dobře dopadne“ zaměřením se na ten žádoucí výsledek, s přijetím toho, že vesmír ví, co dělá, a necháváte to na něm.

Vůbec by se k životu mělo přistupovat jakoby „lehce“ a nenásilně. Kdo na to jde „silou“, tvrdou prací a houževnatostí, ten sice někdy dosáhne toho, co chce, ale obvykle na to vyplejtvá mnohem víc energie než je třeba. (A často je to stejně ještě všechno k prdu.) Ti, kteří se naučili žít v souladu s vesmírem, dosáhnou svejch cílů poměrně snadno. Úspěch v životě by neměl bejt výsledkem toho, že se každej den strháte. Nic takovýho neni třeba.

Součástí toho nenásilnýho přístupu je nějaká víra. Je to vlastně opakem těch pochyb, který vám záměr kazí. Musíte mít nějakou víru, že vám vesmír dokáže zařídit, co potřebujete, a tudíž neni třeba se tim každej den stresovat.

K tvoření reality teda potřebujete vizualizaci, záměr, víru, odpoutanost.

Ještě bych poukázal na omyl takovejch těch lidí, co si myslí, že vytvoří „pozitivní“ realitu tim, že se budou vyhybat všem negativním informacím. Prostě „nevidim, neslyšim, nezajímá mě to, nééééééé“. Dalo by se sice argumentovat, že nevystavovat se negativním informacím by omezilo možnost mimoděk manifestovat nějakou negativitu, ale obecně je takovej přístup pomatenej a někdy až sebevražedně hloupej. A převážně i nerealistickej.

Když nebudete chtít nikdy slyšet nic o válkách, války tim nezmizí – dokud nebudou všichni jako vy. Což nejsou. To je ten problém kolektivního tvoření. Hlavní efekt toho přístupu je ten, že jste naprosto neinformovaní o značný části reality kolem vás. A vlastně se tu i vracíme k už zmíněnýmu konceptu, že vaše ignorování nemá vliv na okolní svět.

Tihle pomatenci si někdy namlouvaji, že „v mym světě válka neexistuje“ a podobný nesmysly. To je typický „wishful thinking“. Jelikož ve světě ostatních lidí ty války existujou, existujou i objektivně, a dělat že ne vás leda tak dřív nebo pozdějc dostane do průseru. Manifestovat si pozitivní realitu je dobrý, ale vyhybat se objektivní realitě ne. Pozitivní ignorant je pořád jen ignorant, a ignoranti na svoji nevědomost zpravidla dřív nebo později doplatí.

Pokud je pointou existence učit se úplně o všem, lekce se určitě nenaučíte tim, že budete polovinu světa záměrně ignorovat (a dneska už byste ho museli ignorovat skoro celej). Pokud existuje nějaký nebezpečí a vy odmítáte se o něm informovat, výsledkem nebude, že nebezpečí zmizí, ale naopak to, že díky svejm klapkám na očích se mu nebudete umět bránit, až se vám dostane do cesty.

Nezaměřovat se na negativitu je něco jinýho než ji ignorovat. Když chcete někam jít a nevíte, že tam padaji bomby, protože se takovejm informacím vyhybáte, je docela dobrá šance, že někde okolo vás dopadne bomba. Pokud by vás o tom někdo chtěl varovat a vy budete odmítat ho poslouchat, protože je to „negativní“, tak si samozřejmě koledujete přesně o tu lekci, kterou nechcete dostat.

Brát na vědomí negativní informace neni problém. Problém je negativně na ně reagovat. Když jdete do válečný zóny, je fakt hloupý předstírat, že žádná válka neni, a jít tam jak na piknik. Stejně tak by bylo špatný tam jít, vědět, co se děje, a celou dobu si řikat, „Ty vole, na mě určitě spadne nějaká bomba.“

Můžete ale mít přehled o situaci a v rámci okolností si vizualizovat pozitivní průběh vaší návštěvy. Že o něčem negativním víte, neznamená, že to automaticky manifestujete. To záleží na vašich myšlenkách. Ale hlavně, jestli musíte jít do válečný zóny a nejste idioti, tak si naopak těch informací zjistíte co nejvíc, abyste věděli, kde a jaký nebezpečí hrozí, kde je to horší a kde lepší, který denní doby jsou špatný a který ne, jak a s kym cestovat, a jak nejlíp minimalizovat vaše ohrožení.

Neboli platí tu „zlatý“ Cassiopejský pravidlo „knowledge protects, ignorace endangers“, neboli vědomosti chrání, nevědomost ohrožuje. Lidi, kteří o žádnym nebezpečí nevědí, si někdy vedou dobře, obzvlášť ve srovnání s někým vyděšeným, ale je to neustálá ruská ruleta, která se jednoho dne nevyplatí, a obecně hloupej přístup k životu. Ignorovat nebo popírat realitu se člověku téměř určitě vymstí.

Nicméně ve všem by opět měla bejt rovnováha, a nemá smysl sledovat každej den zprávy z válečnýho konfliktu, kterej trvá dva roky, protože drtivou většinu těch dní se nestane nic neobvyklýho nebo důležitýho, a neustálý sledování vás zbytečně udržuje v těch nízkejch vibracích negativních informací.

Sledování masmédií a hlavně koukání na televizi je naprosto škodlivá činnost, protože jednak se tam stejně nedovíte nic pravdivýho, a jednak vám hrnou do hlavy prakticky samou negativitu. Bohužel i v alternativě je vidět, jak každou hovadinu, co udělá kterej dement ve vládě, musí rozebrat 20 článků a všem vymáchat držku v tom, jak to bylo hloupý a zákeřný a podobně. A 90% těch lidí přitom řiká úplně to samý. Jakej tohle má smysl?

Jak jsem nedávno psal, alternativa často poskytuje jen „alternativní negativitu“. A v tomhle každodenním sledování dlouhodobě negativních situací je stěží nějakej smysl. Málokdy se tam objeví nějaká opravdu užitečná informace. Obvykle jen na začátku a pak občas, když dojde k nějakýmu zlomu. Jinak je to jen každodenní připomíka, že věci jsou někde pořád špatný.

O Ukravině potřebujete vědět, jaká tam vznikla situace, jak vznikla, a proč vznikla. Nemá ale už smysl sledovat, kolik je denně mrtvejch, co kdo dělá s jakejma zbraněma, a podobný nesmysly. To váš život nijak neobohacuje a jen věnujete spoustu svejch myšlenek „válce“. Jakou realitu takhle vytváříte?

Podobně je to s Izraelem. Obecnou situaci už měl mít každej dávno zmapovanou. Pak jen přišla informace „Hamás překvapivě zaútočil a totálně bez odporu postřílel hromadu lidí“, což bylo následovaný zjištěním, že „totálně bez odporu“ je tady extrémně divný a silně zavání izraelskou spoluúčastí. Což se samozřejmě časem potvrdí a v kontextu izraelsko-palestinský situace je to „business as usual“ a vlastně nic novýho.

Tim jsem v jednom odstavci shrnul zhruba tak všechno, co o současnej situaci v Gaze potřebujete vědět – aspoň teda s předpokladem, že jste se orientovali v tej dlouhodobej – a víc energie na to nemá smysl vyplejtvat, protože to pro vás nemá žádnej praktickej význam a opět to jen přitahuje vaše myšlenky k válce, zabíjení, nenávisti, atd.

Pokud tu situaci můžete nějak zlepšit (jako jet tam a někomu pomoct) a chce se vám, tak to udělejte. Pokud ne, nemá smysl se tim denně zaobírat. Váš život je tady, ne v Izraeli nebo u kravína. Jen padáte do pasti médií, který vás zatahujou do tvoření reality na hovno.

Podobně je to se všema mediálníma epidemiema. Samozřejmě bylo pro každýho myslícího člověka žádoucí se zorientovat ve skutečnej kovidovej situaci. Jak jinak byste věděli, co to bylo za ohromnej podvod a o co tady jde? Jak jinak byste věděli, co nedělat, abyste si neuškodili? Celou situaci ignorovat by bylo hloupý. Pak by vám hrozilo, že si v dobrej víře zničíte zdraví rouškama a dorazíte to fuckcínou.

Už ale nemá smysl každej den poslouchat, kolik je „nakaženejch“ a podobnejch blbostí. To už váš život nijak neobohacuje. Jakmile se v situaci orientujete, je lepší si od toho držet odstup.

K tématu mediálního strašení a jaký to má následky je v knize Dolores Cannon The Three Waves of Volunteers & the New Earth tahle konverzace s nějakou duší, která to popisuje z „druhý strany“:

A: Válka, rozhodně ty války, a taky ty jejich nemoci, kterýma lidi straší.
D: Ty nemoci tam opravdu nejsou, nebo jsou?
A: Můžou být, když se lidi rozhodnou dovolit těm energiím, aby vstoupily do jejich těla. Ale převážně existujou jen v energetických polích. A jako cokoliv jiného, o čem se mluví, nebo přemýšlí, se můžou stát realitou ve fyzickém světě.

Tady se poukazuje na to, že jestli člověk onemocní nebo ne, je do jistý míry závislý na tom, jestli to ten člověk dovolí. Nemoci nejsou něco, co náhodně na někoho „skočí“. „Na koho to padne“ neni loterie a hraje v tom roli spousta faktorů, včetně našich myšlenek.

Odpověď pokračuje tím, že „ty nemoci jsou extrémně zveličené, a nejsou to epidemie tak, jak jsou popisovány„. To jsme všichni zažili. Média neustále pro parazity vytváří nízkovibrační realitu šířením strachu a všelijaký jiný negativity. Ignorovat to je hloupý, ale konzumovat to zbytečně každej den taky nemá smysl. Je to rozdíl mezi informovaností a zaobíráním se.

Když se k vám dostane nějaká negativní myšlenka, která vás znepokojuje, je třeba ji neutralizovat. To znamená nahradit ji pozitivním protipólem. Seth doporučuje následující přístup: „To už je v minulosti. Teď, v tomto novém okamžiku, této nové přítomnosti, už se začínám měnit k lepšímu.“ Případně se neměnim „já“, ale daná situace, podle potřeby.

Pointa je tu negativní možnost odsunout do minulosti, pokud už existuje, nebo do říše „zbytečnejch obav“ a podobně, a do přítomnosti zasadit tu rozvíjející se pozitivní variantu. Opět se vyvarujte chyby typu „bude to dobrý“, protože z toho vyplývá, že teď to dobrý neni. Buď to zasaďte do přítomnosti, nebo – pokud třeba nejste schopni si namlouvat, že vaše přítomnost je naprosto bezbolestná, když jste si právě zlomili nohu – zasaďte do přítomnosti probíhající proces změny k lepšímu.

Na bitevním poli tvoření reality nebude fungovat stylem „žádná střela mě netrefí“ – to je ten negativní obraz. Můžete se zaměřit na to, že vás nějaká vyšší síla v každym momentě ochraňuje a vede vás tak, abyste se vyhnuli jakýmukoliv nebezpečí. To je zaměření na současnej pozitivní vliv, a kromě toho takový vyšší síly jsou vždy k dispozici, ale nezasahujou (protože svobodná vůle). Takhle jim ale myšlenkama dáváte najevo, že o tu ochranu stojíte. Pak to neni „zasahování“.

Tohle je obecně přístup použitelnej v mnoha situacích. Když utrpíte zranění, tak kromě toho, že záměr musíte nastavit do přítomnosti a ne do budoucnosti (takže ne „to se zahojí“, ale „už se to hojí“), můžete využít cizí pomoci a vizualizovat si zlatý světlo, který na vás dopadá z vyšších sfér a napomáhá hojení.

Kromě 4D STS, hledajících příležitost z vás vysát nějakou energii, je tu k dispozici i spousta bytostí STO, ochotnejch poskytnout nějakou asistenci. Z důvodu pravidla svobodný vůle je ale třeba je požádat. Toho se dá využít pro uzdravování, ochranu v nebezpečí, vedení, když jste se ztratili, a podobně. Vždycky je někdo k dispozici. Stačí požádat, věřit, a neblokovat si pomoc negativníma myšlenkama.

Jak změnit svět?

Dá se svět změnit myšlenkama? Dá. Formuje se jima každej den. Akorát my jsme v tomhle dost pozadu. Realitu tady tvoří hlavně Loutkáři prostřednictvím manipulace myšlení lidí skrz média, a dalšíma metodama. My můžeme taky tvořit, ale je nás málo a nenaučili jsme se to dělat efektivně.

Zajímavej faktor je, že s rostoucím počtem lidí „na stejnej frekvenci“ roste ta síla exponenciálně. Proto se alternativa musí neustále tříštit a rozdělovat, aby nedokázala vygenerovat žádnej významnej tvořivej potenciál. Kdyby se jí to dařilo, její síla by nebyla zanedbatelná, i když je to menšina.

Aby mohla nastat změna, museli by se ale naučit pracovat společně na stejnym cíli a nenechat se zatáhnout do světa toho „predátora“ a jeho „mysli“, skrz kterou ten svět vnímaji.

Každej jedinec se ale může naučit tvořit trochu líp aspoň na osobní úrovni – nenechávat si špinit myšlenky vlivem parazitů, pěstovat si ten záměr, trénovat si vizualizaci žádoucí reality, a najít si ten vnitřní klid, v němž může existovat odpoutanost od negativity okolo.

Negativitu nepropagujete tim, že o ní „víte“, nebo tim, že jste jí „obklopeni“. Propagujete ji až svejma reakcema. Můžete bejt v centru bouře a přitom si zachovat klid a „neutralitu“ a neinvestovat do situace negativní emoce.

Vlastním negativním reakcím (včetně „jo, stojí to pěkně za hovno“ nebo „to jsou fakt hajzlové“ apod.) předejdete tim, že se budete na věci dívat nezaujatě a z nadhledu. Nemusíte všechno pořád „hodnotit“. Zkuste trochu toho „Zenu“ a prostě bez nějakýho posuzování jen akceptovat, že „věci jsou tak a tak“. A když už nechcete bejt suše neutrální, reagujte humorem a ne nasraností nebo „souhlasem, že je to v pr.“

Když vám někdo předá negativní informaci, nesouhlaste automaticky s tim, že „to je hrozný“. Zkoušejte si ten odstup, pokrčit rameny a říct si, „no, to je jeden způsob, jak se na to koukat, ale uvidíme, jak to nakonec dopadne„.

Pozoruju, že obzvlášť ženy (takový ty záhadný bytosti, který většina politiků nedokáže definovat) maji v poslední době potíže slyšet o všech těch negativních věcech, co paraziti dělaji a chystaji, a nepropadat negativním emocím. Souvisí to hlavně s empatií a projevuje se to u témat jako pedofilie. I můj vlastní článek o adrenochromu byl pro některý těžkej a určitě ho pár lidí radši přeskočilo.

To je všechno pochopitelný a empatie je dobrá věc, ale pokud je výsledek nasranost nebo deprese z toho, co někdo páchá na dětech, tak je tu asi nějaká lekce k naučení. Empatie by neměla vést k tomu, že se cítíte špatně, ale k pochopení ostatních.

Chce to nějakej ten odstup. Negativní informaci o něčem, s čim nemůžete nic udělat, můžete přijmout neutrálně jen jako informaci a nenechat si tim otrávit myšlenky. Ze zkušenosti vim, že se to dá naučit. Je dobrý mít širší pohled na věc a připomínat si určitý fakta, jako že všechno jsou jen lekce.

Nic se neděje bezdůvodně, všechno má nějakej význam, jsou tu nějaký karmický závazky, a tak dál. Myslim, že většina těch lidí, co se skrz empatii nechá stáhnout „do hlubin“, tohle všechno ví, jen je těžký si to připomenout v tu správnou chvíli. Ale to se dá trénovat.

Můžete se sice informacím o pedofilii vyhybat, a do jistý míry je to asi dobrej nápad (neni důvod to mít furt v hlavě), ale pokud je vaše situace taková, že se tomu nedokážete v klidu postavit čelem, tak je tady lekce, kterou vám vesmír pravděpodobně bude předhazovat, dokud se ji nenaučíte zvládat líp.

Mnohem efektivnější než se něčemu nepříjemnýmu vyhybat je naučit se to pozitivně zpracovávat. Když vám otravuje život „zima“, můžete se jí vyhybat – tim se ale problém neřeší a jen donekonečna obchází. Efektivnější je naučit se, aby vám nevadila, například otužováním (nebo možná jen změnou myšlení). Pak je to vyřešený napořád.

A stejně je to s informacema, který ve vás vyvolávaji nepříjemný pocity. Vyhybat se jim je nekonečnej boj. Jak se jednou naučíte nenechat se tim „děsem“ ovlivnit a vypěstujete si nějakou odolnost proti zlu a krutosti, už vás to nijak neohrozí.

Momentálně Izraelci povraždili za pár tejdnů tisíce dětí. Vim o tom, je to hrozný, rád bych těm dětem pomoh, ale nemám jak, a tak to beru jen jako informaci a netrápim se tim. Že se ke mně ta informace dostane, ještě neznamená, že mi to „otráví mysl“. To už je moje volba, co to se mnou udělá. Neodrážim tu negativitu zpět nějakejma depresema a vztekem. Tim bych tomu negativnímu světu jen napomáhal. Odmítám přijmout tu „mysl predátora“, kterej mi furt předhazuje, „podívej, jak je to hrozný!“

S timhle teď hodně lidí bojuje. Je to lekce dnešní doby, a čim dřív člověk přijme, že se ji asi bude muset naučit a začne na tom aktivně pracovat, tim dřív to zvládne a přestane ho to negativně ovlivňovat. Bude si uvědomovat, co se děje, ale udržovat si nadhled.

Nevšímejte si jen toho, jaký jsou do vás vkládaný informace, ale taky toho, jaká je do vás vkládaná energie, a když se vám ta energie nelíbí, tak je vaše volba ji nepřijmout a nezrcadlit. Všímejte si nejen toho, co jde do vás, ale hlavně toho, co následně vychází z vás. Jak na ty negativní věci reagujete. Jestli akceptujete a potvrzujete tu negativitu, nebo to neposuzujete a berete to jako neutrální informaci – nebo to transformujete v něco pozitivního, nějakou činností nebo třeba humorem.

To všechno jsou postupy, který může používat kdokoliv nejen kdykoliv, ale pořád, a který ve skutečnosti tvoří naši realitu. Je na vás, k jaký realitě přispívaji vaše myšlenky.

https://antivirus.22web.org/av/231130-myslenky-tvori-realitu-jakou-tvori-ty-vase.htm

 

…s láskou a úsměvem…