Známý ruský lékař a fyziolog Ivan Pavlov ve svých pracích tvrdil, že lidé, kteří se nedožijí 150 let, umírají z důvodu nepřirozených příčin.
Odpůrci zdravého životního stylu často uvádějí jako příklad „případy z praxe“, ve kterých se objevují lidé, kteří mají špatné návyky a dožili se téměř sto let. V současné společnosti se věk více než osmdesát let považuje za dlouhověkost a většina mladých lidí sní o jeho dosažení. Ale lidský organismus je přitom navržen na mnohem delší období a sto let není v žádném případě jeho hranicí.
Programovaný proces stárnutí
Pokud nebudeme brát v úvahu sebevražedné jednání typu kouření, konzumace alkoholu, vakcinace atd., mnoho procesů v našem organismu se podřizuje podvědomí. Současná medicína uznává, že obrovské množství nemocí je způsobeno psychosomatickými příčinami, které nerozpozná ani sám člověk. Dospělo se k závěru, že k destrukci těla nedochází prioritně pod vlivem nemocí nebo vnějších faktorů, ale kvůli psychologickému programování těchto destrukcí.
Podvědomé destruktivní postoje fungují jako spouštěče. Pokud nemocný nebo infikovaný člověk začne „podvádět“ sám sebe, oddává se sklíčenosti, podrážděnosti a má jistotu špatné prognózy, pak se jeho stav nejčastěji zhoršuje mnohem více než u sousedů z oddělení.
Tento stav, kdy má člověk podezření, že má vážné onemocnění, se nazývá hypochondrie. Postihuje některé obzvláště podezřelé studenty lékařských univerzit, kteří pociťují příznaky různých nemocí. Jeden starší profesor říkal, že během celého svého života nikdy netrpěl žádnou nemocí. Zkušení psychiatři znají takové příklady, kdy se tělo pacienta „přizpůsobí“ jeho negativním myšlenkám a začne vydávat příznaky nemocí. Existují případy, kdy takové myšlenky přivedly člověka ke skutečné smrti.
Podvědomí člověka ovládá a někdy zcela ignoruje objektivní důvody. Dalším příkladem jsou staré fotografie. Naši rodiče, a ještě více prarodiče, na nich vypadají mnohem starší než mnozí současní vrstevníci. Proč se to děje? Jednou z nejpravděpodobnějších verzí je, že v těch dobách se lidé cítili staří mnohem dříve než nyní. Věk 30 let se považoval za starý, když už zbývalo jen připravit se na stáří. A teď, ve věku 30 let mnoho lidí teprve začíná uvažovat o založení rodiny a potomcích. Věk je nejčastější nastavení, které je v hlavě a řídí chování a procesy našeho organismu.
Spuštění programu stárnutí
Osamělí lidé jsou zřídka dlouhověkými. Stává se to ve většině případů, protože necítí, že by je jiní lidé potřebovali. Pokud starší manželský pár nemá děti, často po smrti jednoho z manželů zemře i druhý, jednoduše proto, že nechce být sám. I když má možná dobré zdraví, které mu umožňuje žít více než deset let.
Vědci dospěli k závěru, že nemoci a proces stárnutí do značné míry podléhají světonázoru samotného člověka. Existují lidé, kteří nenávidí mluvení o nekonečných chorobách a poruchy organismu související s věkem je často obcházejí. A jsou zde i tací, kteří s manickou vytrvalostí vyhledávají u sebe projevy pravidelných onemocnění a spěchají navštívit kliniku a lékárnu.
Program smrti
Někdo bojuje za svůj život a někdo ne. Neustálé úvahy, že život nepřináší uspokojení, že člověk už má za sebou všechny své záležitosti, úvahy o nemoci, smrti a stáří, nutí organismus, aby se smířil s rozhodnutím majitele a splnil jeho přání. A vědomý a pozitivní vztah k životu, klid, úcta k přírodě a lidem kolem sebe, k sobě samému, což odlišuje dlouhožijící, prodlužuje všechny termíny a zlepšuje zdraví.
Vnucované stereotypy
Malé děti vůbec nechápou, co je to smrt. Ale dospělí si nejspíš uvědomí, a pak se s touto myšlenkou vyrovnají, a začnou cestovat po lékařích s programováním destrukce organismu. Ve společnosti existuje zřetelné vymezení podle věkových limitů – ve věku 20 – 30 let je čas založit rodinu, ve věku 30 – 40 let – začít nemoct, 50 – 60 let – připravit se na smrt a 90-letí lidé jsou obecně vnímán s určitým podezřením – proč stále žije?
Zatímco historie zná mnoho případů, kdy lidé žili mnohem déle než sto let. Pravda, možná se to stalo, protože jim nikdo neřekl, že je čas zemřít, a oni sami o tom nevěděli.
Klíč k nesmrtelnosti
Statisticky většina starších lidí umírá krátce po odchodu do důchodu. Toto období je určeno ztrátou smyslu života. Do té doby děti dorostou, není třeba pracovat a člověk přestane chápat, a to je nejdůležitější, proč potřebuje dál žít. Začínají se vynořovat myšlenky, že „již prožil své“, udělal veškerou práci a není nikomu zapotřebí.
Mnoho dlouhožijících lidí vedlo aktivní životní styl až do posledních dnů. Dějiny znají příklady, kdy lékaři, již v nejváženějším věku, operovali pacienty a poskytovali konzultace. Jiní obdělávali půdu a produkty jejich úsilí krmili příbuzné a přátele. Ti všichni mají společné to, že každý den přinášeli užitek lidem a štědře se dělí o radost a ovoce práce.
Zákon nesmrtelnosti je velmi jednoduchý – ten, kdo přináší užitek tomuto světu, žije dlouho. Pokud člověk cítí svou zbytečnost, nastartuje procesy sebezničení. Naopak člověk, pevně a harmonicky vetknutý do řetězu událostí, bude žít tak dlouho, jak bude vesmír potřebovat.
Neustálý rozvoj
Než se člověk rozvíjí, žije, jakmile se zastaví ve svém vývoji, degraduje a postupně umírá. Tato pravda byla známa před tisíci lety. Tehdy žili kněží, kteří studovali Písmo svaté, velmi dlouho, protože nebylo možné jej za celý pozemský život zcela pochopit.
Neustálý vývoj, zvědavost, pomáhá udržovat zájem o život ve všech jeho prospěšných projevech. A pokud tento zájem přetrvává, pokud je v duši radost a inspirace, smrt si v člověku nenachází své místo. Tajemství dlouhověkosti je docela jednoduché – člověk žije tak dlouho, dokud ví, proč žije.
…s láskou a úsměvem…
